-->

15.9.06

Klaus vs. Zlatuška

Dnešní příloha Lidových novin Akademie přináší dva pozoruhodné články. První je polemika senátora Jiřího Zlatušky s manipulativním rozhovorem prezidenta Klause, druhý je článek Radky Kvačkové o čerpání peněz z fondů EU určených na vzdělávání.

Zlauškova polemika nese příhodný název, který není třeba dlouze komentovat: Základní neznalost pana prezidenta.
Za „prázdná slova“ označil prezident republiky Václav Klaus termíny „vzdělanostní společnost“ a „znalostní ekonomika“. Termín „znalostní ekonomika“ není přitom mezi ekonomy věnujícími se vztahu vzdělání, výzkumu a inovací a ekonomické výkonnosti neobvyklým.

Věnují se mu práce, které vydává americký National Bureau of Economic Research (NBER) nebo Institut ekonomie Harvardovy univerzity. To jsou publikační řady, do kterých přispívá i řada nositelů Nobelových cen za ekonomii.

Václav Klaus nepochybně výše zmíněné série ekonomických publikací zná. Když před šesti lety polemizoval s termínem „nová ekonomika“, tvrdil mimo jiné, že „pozorně přečetl“ anotace prací za jedno čtvrtletí, ale tento termín tam nenašel. Ve skutečnosti tento termín měla v tomto vzorku přímo v názvu práce s číslem 7479.

Tvrzení Václava Klause je zkrátka dobré si důkladně ověřit, protože jeho schopnost manipulace skutečností ve prospěch toho, co chce předvést, se zjevně nezastaví před ničím.

Nejinak je tomu s prezidentovými úvahami na téma: vysokoškolské vzdělání za každou cenu?

Již práce vydané v NBER před několika lety obsahují analýzy ukazující, že prodloužení průměrné délky školní docházky o jeden rok, což by se týkalo vysokých škol, by ve Spojených státech mohlo znamenat zvýšení tempa růstu o 6 až 15 procent.

Velmi průkazné údaje o kvalitativní odlišnosti přínosu vysokoškolského vzdělání přináší nedávná práce ze série NBER ze srpna 2006 (Susana Iranzo and Giovanni Peri (2006): „Schooling Externalities, Technology and Productivity: Theory and Evidence from U. S. States,“ NBER Working Paper 12440), jež na empirických datech dokazuje výrazný rozdíl mezi tradičními a moderními technologiemi i význam úrovně vzdělání pro jejich zvládnutí. Ukazuje se, že u pracovníků, kteří mají pouze středoškolské vzdělání, nezpůsobuje přechod od tradičních technologií k moderním změnu, zatímco lidé s vyšším vzděláním si osvojují pokročilé technologie a mají prospěch z vyšší soukromé i společenské návratnosti s nimi spojené. Pozitivní společenské dopady efektivnějších technologií jsou proto spojeny výhradně se vzděláním vyšším než maturitním.

Analýza empirických údajů ukazuje, že pozitivní přínos pro americkou ekonomiku plyne výhradně ze zvyšování počtu absolventů vysokých škol, nikoli maturantů. Zlom v důležitosti vysokoškolského vzdělání nastal v americké ekonomice na konci 80. let. Do té doby bylo možné vystačit s obecnou tezí o důležitosti vzdělání, ale předpokládat víceméně spojitý efekt vyššího vzdělání na vyšší příjmy.

Během posledních dvou až tří desetiletí to však již neplatí. Do dvanácti let školní docházky je téměř jedno, jakým vzděláním člověk prošel, teprve léta vysokoškolského studia hrají roli.

Je dobré si v této souvislosti uvědomit, že příjmový přínos vysokoškolského vzdělání vzhledem ke středoškolskému je u nás zhruba na 80 procentech, což podle mezinárodních srovnání dobře odpovídá Spojeným státům, nikoli třeba prezidentem uváděné Francii.

Totéž platí o výrazně menší nezaměstnanosti absolventů vysokých škol ve srovnání s absolventy nižších stupňů škol.
Všechny tyto konkrétní argumenty jsou ale zbytečné ve srovnání s tím nejdůležitějším: O studium vysokých škol mají naši maturanti enormní zájem a není na prezidentovi ani na někom jiném, aby jim vnucoval představu, že je to zbytečné a že kapacity vysokých škol se poptávce uzpůsobovat nebudou. K takovému závěru není třeba ani kdovíjak sofistikovaných ekonomických analýz.

Počet vysokých škol u nás také není nijak ohromující a ani vysoké školy v každém okresním městě není třeba se bát.

Nabízím jednoduché srovnání: Vezmeme-li celek okresů Brno-město a Brno-venkov, jedná se o celek s 540 tisíci obyvateli převyšující asi o 80 procent počet obyvatel Islandu. Na Islandu mají přitom 8 vysokých škol (mívali dokonce 9), v uvedených dvou brněnských okresech je jich 12, zatímco v poměru k počtu obyvatel bychom mohli očekávat 14.

Považuje Václav Klaus českou populaci za natolik duševně méněcennou ve srovnání s Islanďany?

Kromě toho bych chtěl říci: Rozhovor s prezidentem na téma vzdělávání se původně objevil v Časopise Učitelský zpravodaj.

Polemika, která by nestála na hliněných nohou, by se však měla objevit v odborné publikaci, doprovázena standardním ekonomickým a matematickým aparátem.

Václav Klaus se místo toho rozhodl pro firemní časopis „Učitelský zpravodaj,“ který Scio na svých stránkách označuje za „noviny plné informací, nápadů do praxe a zábavy určené všem učitelům.“

Doufejme, že navzdory autoritě prezidentova postavení učitelé jeho výroky pochopí výhradně jako zábavu, nikoli jako informace.
(Zkráceno. Text celého článku najdete zde.)

Radka Kvačková pro svůj článek zvolila lehce bulvární titulek EU nám hodila vola, pozor, aby nezasmrád'.

Jestliže se v souvislosti s českým školstvím mluvilo o nedostatku učitelů, teď tu máme nový problém: nedostatek lidí, kteří dovedou utratit evropské peníze.

Poněkud překvapivý problém má před sebou Česká republika v oblasti vzdělávání: Dostane tolik peněz, že bude mít co dělat, aby je smysluplně utratila. Evropská unie nám hodila vola. Teď se sbíhají dravci, aby mu vyklovali játra a oči. Vůl je ale velký a zůstane tam ležet dál, protože zpracovat ho není jednoduché. Mohl by i zasmrádnout.

Česká republika dostane v příštích sedmi až devíti letech z Evropy obrovskou finanční injekci na vzdělávání. Zatímco 68 miliard korun na investice bude umět vstřebat velmi snadno (jenom vysoké školy mají už teď připravené projekty na výstavbu a vybavení dokonce za 70 miliard), další, skoro stejně velká částka, se nedá proinvestovat v betonu a přístrojích. Je určena na záležitosti méně hmotné a hůře uchopitelné, jako je třeba vzdělávání učitelů, tvorba nových oborů a programů, vytváření metodických projektů a podobně.

Aby bylo jasno: Tyto peníze nelze použít na takové věci, jako je třeba navýšení základních platů učitelů. Není totiž přípustné dotovat s jejich pomocí nic, co je možné financovat v rámci „běžného“ státního rozpočtu. Abychom je získali a aby přinesly užitek, je nezbytné pracovat s vizemi, umět je pojmenovat a zařídit, aby byly realizovány. Ovšemže v rámci přísných evropských pravidel a se znalostí byrokratické „ptydepe“. Budeme to umět?

....

Není pochyb, že velká část z nich se bude muset koncipovat centrálně, tedy nejspíš na ministerstvu školství, v případě celoživotního vzdělávání možná na ministerstvu práce a sociálních věcí.

Podle toho, co naznačila nová ministryně školství Miroslava Kopicová, není vyloučeno, že jedním z centrálních projektů bude větší „nákup“ zahraničních lektorů pro výuku cizích jazyků.

S dalšími nápady by měly chodit kraje, školy, ale také další subjekty, státní i soukromé. Ministerstva by měla dát dohromady skupinu odborníků, která lidem z terénu s přípravou potřebných projektů pomohou.

Jedna věc je ale zřejmá: těch lidí nebude nejspíš dost. Aspoň zpočátku. Proto je důležité zahánět ostych a učit se, že za na první pohled nesrozumitelnými termíny, jako „strukturální fondy“, operační programy“ apod., nemusí být nic složitějšího než je třeba ta výměna zkušeností v přípravě mladých dostihových jezdců.


V balíku peněz, které má ČR utratit v letech 2007 - 13, nejpozději 2015, bude celkem 59 miliard korun. Z toho něco přes 17 miliard na základní a střední školy, 17 miliard pro vysoké školy a 24 miliard na vzdělávání dospělých. Kromě toho má být k dispozici 68 miliard na investice, tedy na stavby a zařízení. Pro srovnání, státní rozpočet na školství se pohybuje kolem 100 miliard Kč ročně.

(Zkráceno. Celý článek najdete zde.)


Zdroj: Lidové noviny

Žádné komentáře: